Koukám Farukovi Mahrezi pod ruce a hltám každé jeho slovo. Jeho vyprávění je jako napínavá detektivka, ve které je hlavní postavou můj už dávno mrtvý dědeček a předmětem doličným jeho švýcarské hodinky. Mahrezi je otáčí v ruce a prohlíží pod oční lupou. Ještě je ani neotevřel a už díky němu přesně vím, ve kterém roce byly vyrobeny, že sklíčko je nepůvodní, pochází z Pardubic a tehdejší hodinář se musel hodně snažit, aby ho do pouzdra dostal.
Dozvídám se i to, jak přesně vypadal původní pásek, že majitel se hodně potil, hodinky někdo otevřel a nevyznal se přitom příliš v hodinářském řemesle. To vše během deseti minut, na první dobrou. Připadám si tak trochu jako na konzultaci u Sherlocka Holmese.
Drahokamy v hodinkách?
Našel jsem je v šuplíku na půdě u rodičů. Nefunkční. Značka Doxa. Legendární švýcarský výrobce, který se proslavil výrobou potápěčských hodinek a ještě dříve hodinami do aut a letadel. Firma definitivně zanikla po 91 letech v roce 1980 (od roku 1997 je znovu na trhu pouze značka). Shodou okolností, ve stejný rok byly naposledy v opravě i „moje“ Doxy. Jak to vím? Hodinky jsou totiž něco jako kronika. O svém majiteli prozradí mnohé. Pokud je tedy dostane do rukou hodinář, který v nich umí „číst“. A to Faruk Mahrezi a jeho kolega Zdeněk Rott z Hodinářství Vyšehrad umí.
Začněme od začátku.
To, co na první pohled vypadá jako kouzlo, není ve skutečnosti nic jiného než hluboká znalost řemesla, daného oboru a jeho historie. Rok výroby lze například odečíst z výrobního čísla, které je vyražené na dýnku hodinek. Chce to „jen“ vědět, které číslice jsou ty pravé. Zcela rozluštit kód totiž není úplně snadné. Jak říká Mahrezi: „První dvě čísla většinou u Doxy znamenala rok výroby. Tehdy se pochopitelně neřešilo století, takže 43 značí rok výroby 1943.“
To ovšem neznamená, že ve stejném roce byl vyroben i strojek. „Ten může být starší nebo novější. I tenkrát se podle potřeby používaly díly, které byly zrovna na skladě. Přesněji uvidíme, až hodinky otevřeme.“ Jako archeologové mají radiokarbonovou metodu datování, i v hodinářství existuje způsob, jak určit časové rozpětí v němž byly nějaké konkrétní hodinky vyrobeny (pokud k nim, jako v našem případě, nejsou k dispozici přesné údaje).
Kameny, ale nikoliv drahokamy ...
U švýcarských hodinek se to většinou (není to však pravidlo) pozná podle setrvačky neboli neklidu (lidově se také říká nepokoj z německého Unruh). Pokud je odpružená (odborně se říká, že má nárazuvzdorné uložení), strojek byl pravděpodobně vyroben po roce 1945, neodpružená verze se však používala i nadále (například PRIM kalibr 50, 51, které se vyráběly od padesátých let dále, stále nemají odpružené setrvačky).
Obecně pak platí, že předválečný model nemá odpruženou setrvačku. Od roku 1953 jím už však většina hodinek vybavena je. Tehdy se totiž definitivně rozšířil dosud nejpopulárnější způsob odpružení setrvačky značky Incabloc. Druhým nejrozšířenějším je ve švýcarských hodinkách dodnes používaný systém KIF. Německý Junghans vyvinul vlastní odpružení Vibrax, atd.
Pohled na osazenou základnu hodinek. Kvůli konstrukci pouzdra se musíme do hodinek dostat právě přes ciferník. Hodinář udělal do ochranného pouzdra díru, aby bez jeho sejmutí mohl pohodlně regulovat chod hodinek na setrvačce. To není úplně správný postup. První pohled dovnitř. Na dýnku jsou jasně patrné iniciály hodináře K.R. a rok 1980.
Pružinové uložení ložiska, kterým je syntetický rubín (v hantýrce nazývaný kámen), bylo vynalezeno už v roce 1934, samozřejmě ve Švýcarsku. Právě počet těchto takzvaných kamenů někdy výrobce dává na odiv hned vedle názvu hodinek na ciferníku (například: 21 jewels, což někdo nepřesně překládá i jako 21 diamantů). Mezi laiky je díky tomu rozšířený oblíbený mýtus, že číslo udává počet drahokamů v hodinkách.
První funkční systém ochrany setrvačky byl vynalezen a použit firmou Wyler. Ochranu zajišťovala pružná raménka setrvačky, nikoli tedy pružné ložisko. Systém však byl náročný na přesnost výroby i montáže. Dnes se proto už nepoužívá.
V ložisku, tvořeném syntetickým rubínem, se otáčí setrvačka. V našem případě neodpružená. Hodinky i strojek tedy byly s velkou pravděpodobností vyrobeny před nebo v roce 1943, jak naznačuje i výrobní číslo.
Vyjmutá setrvačka.
Škrábance na sklíčku, pootočené číslo ...
Každý opravdový hodinář vždy pozná, zda hodinky, které má právě před sebou, už někdo před ním otevřel. Už jen samotný nástroj, který musí vsunout mezi pouzdro a dýnko pokaždé zanechá nějak mechanické stopy viditelné pod lupou. Nepoučený laik nebo nešikovný hodinář se pak dopustí i takové chyby, jako je nakřivo umístěné výrobní číslo na opětovně zavřeném dýnku. To přitom musí být vždy umístěno přímo proti korunce nebo horizontálně s nožičkami pouzdra (záleží na umístění mezery pro vložení otvírače dýnka). Jakékoliv mírné pootočení značí, že uvnitř byl buď laik nebo flink. Moje Doxy měl v rukou jeden z nich.
Výrobní číslo. První dvě číslice udávají rok výroby - 43 znamená 1943. Mírné pootočení čísla značí, že v hodinkách už se "hrabal" někdo, kdo řemeslu příliš nerozumí.
Mahreziho rada zní: „Nikdy hodinky neotvírejte sami. Dostane se dovnitř vlhkost a i když budete hodináři tvrdit, že strojek ještě nikdo neotevřel, pozná pravdu. Záruka pak může vzít zbytečně za své.“ Pokud už snad někdy své hodinky otevřete, nikdy do nich nefoukejte. „Lidé to obvykle dělávají, aby zkusili, jestli se to uvnitř opravdu hýbe a případně, aby vystrnadili nečistoty. Výsledek je však přesně opačný. Dovnitř se s dechem dostane vlhkost, která tam po uzavření zůstane. Nečistoty se pak nabalují rychleji, o korozi nemluvě. Navíc se smítka nebo kousky vadných součástek přemístí dále do stroje, kde mohou napáchat ještě větší škody.“
Hodinky neotvírat a nikdy do nich nefoukat!
Zkoumané Doxy mají uvnitř navíc mosazný ochranný kryt strojku. Ten plnil dvě úlohy. Bránil magnetizaci součástek, protože je vyroben z takzvaně magneticky měkkého materiálu. Magnetickou sílu „pohltil“, ale už ji neposlal dál. Proto také mají hodinky na ciferníku onen výraz „ANTI-MAGNETIC“.
S ochranným krytem si také hodinky většinou pořizovali zákazníci, kteří předpokládali častější nešetrné zacházení. Můj dědeček po válce pracoval jako revizor kin pro americkou filmovou společnost Metro-Goldwyn-Mayer, takže hodně jezdil po republice a hodinky mohly snadněji přijít k úhoně. Když jej pak komunisté v rámci akce „inteligence do výroby (77 000 do výroby!)“ učinili asfaltérem, hodilo se odolné pouzdro dvojnásob.
Kvůli konstrukci pouzdra se musíme do strojku dostat (na dnešní dobu) poměrně netradičně skrze sklíčko. Protože je plastové, lze jej relativně jednoduše z pouzdra vyjmout. Pod lupou zřetelně viditelné škrábance prozrazují, že hodinář, který originální sklíčko nahrazoval, měl dost práce s tím, aby tam toto nové, vyrobené ve státním podniku Tvar Pardubice, vůbec dostal.
Původní balení sklíčka. Ve sbírce Hodinářství Vyšehrad najdete všechno. Porovnání stávajícího sklíčka z výrobního družstva Tvar v Pardubicích s novým německým sklíčkem Sternkreuz, které hodinky po opravě dostanou.
„Podívejte se, jak jsou hrany sklíčka oblé. Přesně takové se vyrábělo ve Tvaru v Pardubicích,“ zkoumáme s Mahrezim okraje pod lupou. Sklíčka se pochopitelně vyráběla (stejně jako dnes) jen v několika rozměrech. Pokud pak hodinky měly jiné pouzdro a to správné nebylo na skladě, musel hodinář sklíčko ručně přizpůsobit. Činil tak jemným pilníkem a záleželo jen na jeho umu, jak bude výsledný brus čistý.
Plastové sklíčko není nic podřadného.
Se strojně broušeným originálem však výsledek pochopitelně srovnat nikdy nešlo. Naše sklíčko bylo navíc evidentně výrazně větší než pouzdro hodinek (pravděpodobně o průměru 290 nebo 295 - tj. 29 mm respektive 29,5 mm) a řemeslník musel při opracovávání opravdu zabrat (na požadovaných 283 - 288 - tj. 28,3 respektive 28,8 mm). Na okrajích tak zanechal i okem viditelné hluboké rýhy.
Někoho možná překvapí, že „sklo“ je i u takto starých hodinek ve skutečnosti plastové (nazývá se hesalit). V hodinařině se však tento materiál běžně používal i u drahých švýcarských modelů už od konce dvacátých letech minulého století, když došlo k rozmachu náramkových hodinek. Byl prezentován jako „nerozbitné plastové sklo“. Ve čtyřicátých a padesátých letech už je standardem.
Vyšroubování šroubku u západkového kola. Sejmutí můstku (součástka s nápisem Doxa) Šroubováček ukazuje na místo, kde byla setrvačka.
Hodinky vydržely opravdu hodně
Vnitřní strana dýnka s typickou efektní perláží (povrchová úprava připomínající perleť) je hodinářská kronika. Právě sem, drobným rycím nástrojem nebo jako Mahrezi lihovým fixem, hodinář poznamená, co všechno ve strojku opravil nebo vyměnil. Protože však neexistuje žádný předpis, jak má takový zápis vypadat, bývá srozumitelný právě jen pro daného hodináře a případně majitele hodinek.
Nevyčištěné hodinky nejdou.
Moje Doxy toho mají za sebou evidentně hodně. Dýnko je pokryto písmenky a číslicemi. Bezpečně však rozeznáme jen datum pravděpodobně poslední opravy z roku 1980 a iniciály hodináře K.R. Značné opotřebení a četné hodinářské zásahy jsou však znát i na samotném strojku.
Hodinky evidentně nikdo desetiletí nečistil. Děda je pravděpodobně nosil každý den více než třicet let. Potil se s nimi na přímém slunci při asfaltování továrních střech ve Vysočanech a dobře mu sloužily i později, když se opět vrátil k původní profesi jako ředitel několika pražských kin.
Teď už zcela odstrojená, silně znečištěná a poškozená základna z horní strany ... ... a z dolní strany. Střídné kolo.
Těžko říct, proč se Doxy nikdy nedočkaly očistné lázně. Pravda je, že čištění hodinek s sebou nese finanční náklady, které není každý majitel hodinek ochoten obětovat. A to paradoxně platí někdy i o těch, kteří na ruce nosí strojek za několik stovek tisíc korun. Každé mechanické hodinky by se přitom k hodináři alespoň jednou za pět let podívat měly. Například všudypřítomný prach z brzdových destiček má totiž na jejich strojek velmi destruktivní účinek.
Mechanické hodinky musí do servisu každých 3 až 5 let.
Před čištěním je nutné jej zcela rozebrat. To obnáší i vyjmutí péra z perovníku, kde nečistoty často způsobují poškození mechanismu i vnitřních stěn perovníku a tím zkrácení doby chodu i nepřesnost hodinového strojku.
Jediné, co s Mahrezim tentokrát nerozebíráme, je setrvačka. Prasknutí nebo jiné poškození několik desítek let starého vlásku by bylo fatální a nevyplatí se v tomto případě riskovat. Setrvačka se tedy čistí jako celek, včetně jejího můstku. Další křehké součástky - krokové kolo a kotva - vůbec nejdou do čističky, ale pouze do lázně s lékařským benzinem. Ostatní díly se vloží do speciálních sítek a projdou postupně třemi lázněmi (speciální čistící směs Elma s destilovanou vodou, technickým benzinem a lékárnickým benzinem). Součástí procesu je samozřejmě i odstředění přebytečné tekutiny a sušení stroje.
Krokové kolo a kotva coby nejjemnější části nejdou do čističky, ale pouze podstoupí koupel v lékařském benzínu. Na víčku perovníku je jasně patrné výrazné opotřebení. Dříve používané minerální oleje s přimíchanými nečistotami měly výrazně abrazivní účinky.
Kolik stojí zachránit poklad po rodičích nebo prarodičích Našli jste doma nefunkční staré hodinky PRIM? Nebo dokonce nějaké „Švýcary“? Nějaké ty „primky“ pravděpodobně leží v šuplíku asi každému. Otázku, zda mají nějakou cenu, nelze jednoduše zodpovědět. Jak říká hodinář Faruk Mahrezi: „Záleží na tom, jaký máte k daným hodinkám vztah. I sběratelsky nehodnotné hodinky po předkovi mohou mít pro dotyčného majitele nevyčíslitelnou cenu. Existují samozřejmě i objektivně hodnotné a raritní kousky, které i sběratelé ocení." Výhodou hodinek PRIM je relativní dostupnost náhradních dílů a případně i poměrně jednoduché znovuuvedení do provozu. Původní a originální strojky PRIM jsou velmi dobře postavené a robustní. Proto si mnoho hodinářů chce ulehčit práci a hodinky nerozebere kompletně a nevyčistí je tak, jak by se to mělo. Vyjmou například pouze setrvačku, kterou vyčistí, namažou ložiska, ale celé soukolí nerozeberou. To pochopitelně snižuje i cenu opravy, ale výsledek je často tristní, hodinky po krátké době opět vyžadují servisní zásah a strojku to samozřejmě také škodí. Opravdu kompletní servis včetně vyčištění a přeleštění hodinek PRIM s kalibrem 50 bez datumovky vás v Hodinářství Vyšehrad (ceny mohou být jinde různé) vyjde na 900 až 1000 korun. S datumovkou se cena mírně navýší na 1200 až 1400 korun. Máte však záruku, že hodinky byly kompletně rozebrány, řádně vyčištěny a namazány. Cena samozřejmě nezahrnuje řešení případných fatálních vad nebo náhradní díly. Investice to není vysoká, když navíc uvážíte, že můžete nosit na ruce kousek, který dnes už jen tak někdo nemá. Do servisu k Farukovi Mahrezi samozřejmě pravidelně putují i švýcarské hodinky. Cena základních prací je však oproti primkám několikanásobná. Záleží na konstrukci stroje, typu poškození, atd. Mimochodem, na letitou výrobu hodinek značky PRIM dnes navázala společnost ELTON hodinářská, a.s..Ta jako jediná veškeré části svých nových strojků vyrábí v České republice. O značku se sice vedou letité soudní spory, ale vzhledem k tomu, že konkurenční MPM-QUALITY povětšinou sestavuje hodinky z dílů dovezených z Asie, není tato pře pro náš seriál o skutečných hodinářích podstatná.
Drobné nečistoty smíchané s mazivem a případně vlhkostí dokážou dlouhodobým působením strojek zásadně poškodit. Právě zkoumané Doxy toho budiž příkladem. Jako zázrakem sice „trochu“ jdou, ale hřídelka setrvačky je už abrazivní směsí nečistot tak ubroušená, že po opětovném sestavení strojku a zatížení ručičkami se v některých polohách zastavují.
Krátkou hřídel je tak potřeba odlehčit vložením podložky pod můstek setrvačky. To zní sice jednoduše, ale jen odhalení skutečné závady trvalo hodináři několik dlouhých minut a najít následně součástku, která v sedmdesát let starém strojku poslouží jako podložka té pravé tloušťky, také nebylo snadné.
Mahreziho hodinářství sice disponuje velmi bohatým „archivem“ nejrůznějších náhradních dílů a hodinek z různých časových období z celého světa, jenže ani v sovětských strojcích, kde jich obvykle bývá dost, jsme tu „naši“ podložku nenašli. Nakonec musí Faruk improvizovat, což v hodinařině není nic neobvyklého a vystřihnout potřebný díl z tvarově jiné podložky z hodinek PRIM.
Záhada v Táboře
Koneckonců, dílů z „primek“ je v mém švýcarském strojku požehnaně. Období reálného socialismu pod vedením KSČ se totiž mimo jiné vyznačovalo totálním nedostatkem všeho a zejména pak náhradních dílů ze Západu. Původní není korunka s natahovací hřídelkou, perovník ani vlásek setrvačky. Těžko říct, kvůli čemu bylo vše vyměněno. Je možné, že například původní korunku, která byla u těchto hodinek kvůli rukavicím pilotů výrazně vystouplejší, děda někde omylem ulomil.
Přesný důvod, proč byl vyměněn perovník, v němž je stočené pero, se asi nikdy nedozvíme. Z poškození, svědčícím o násilném pokusu o otevření, je jasné, že člověk, který tak učinil, mnoho z hodinářského řemesla nepochytil. Ručně vyrytý nápis na jeho víčku pak zase napovídá, že se celá událost odehrála ve městě Tábor.
Stržené pero nebo vlásek v setrvačce se prodraží.
Chybějící originální vlásek zřejmě také kdysi utrhl sám hodinář. „Mohl být sice teoreticky zrezlý nebo unavený, ale většinou bývá jeho poškození chyba hodináře,“ konstatuje Mahrezi nad součástkou. Poškozená setrvačka nebo stržené pero v perovníku, které je pohonem celého soustrojí, to jsou závady, které u takto starých švýcarských hodinek většinou znamenají ukončení pokusů o renovaci. Sehnat náhradu totiž bývá obtížné a většinou velmi drahé.
Mahrezi čistí mazáček (hodinářský nástroj na nanášení oleje na pohyblivé části - pero, ložiska, rychle i pomalu se otáčející kola) o bezovou dužinu. Někdy se proto s nadsázkou říká, že hodináři kosí bezy. Krásně švestkově modré západkové kole po vyčištění. Vyčištěná setrvačka.
Jiné hodinářské zásahy, jako je třeba pracně obroušený plíšek s krycím kamenem (opět součástka uzpůsobená pravděpodobně z hodinek PRIM) nebo již zmíněné nepůvodní sklíčko, naopak vzbuzují uznání nad odvahou a uměním daného hodináře, který vyřešil problém i bez originálních dílů.
Radioaktivní záře
V době chytrých hodinek, které se samy rozsvítí při natočení zápěstí, si to mnozí už asi neuvědomují, ale klasické mechanické hodinky nic takového neuměly. Jedinou možností, jak na nich odečíst čas i ve tmě, byla nasvícená luminiscenční vrstva na ručičkách a číselníku.
Svítí krásně, ale ... Známá je takzvaná aféra Radium Girls z dvacátých let minulého století. Zaměstnankyně firmy United States Radium Corporation nanášely na ciferníky hodin radioaktivní barvu štětcem, který kvůli častému roztřepení olizovaly. Některé si svítící barvou na taneční zábavy malovaly rty a nehty. Následky byly smrtící. Zaměstnavatel tehdy ženy o rizicích spojených s barvou vůbec neinformoval, přestože byla již známa. Soud nakonec přiřkl přeživším relativně vysoké odškodné.
Letecké hodinky Doxa, ale i jejich civilní verze a další značky používaly za tímto účelem v průběhu let nejčastěji radium nebo fosfor. „Drobnou“ nevýhodou zmíněných prvků je jejich škodlivost pro člověka. Radium 226 je radioaktivní (s poločasem rozpadu 1 600 let!) a tedy rakovinotvorné, fosfor zase vysoce toxický. Žádná ze zmíněných vlastností sice nijak neohrožuje nositele hodinek (použité množství je naprosto zanedbatelné), ale zaměstnance ve výrobě už potenciálně ano (viz boxík Svítí krásně, ale ...).
Dnes už se proto žádný z uvedených materiálů v hodinářství nepoužívá. Existuje samozřejmě řada neradioaktivních nátěrů. K nejčastějším pak patří LumiBrite od Seika nebo Super-Luminova také od japonské firmy Nemoto. Vydrží svítit výrazně déle než v mých hodinkách použitý fosfor, ale krásný charakteristický odstín zelené nemají. Navíc, nacpat do sedmdesát let starých hodinek směs vynalezenou v roce 1993 není úplně ono.
Nanášení vrstvy původního fosforu značky Doxa na minutovou ručku.
Naštěstí má Mahrezi ve své sbírce i jednu maličkou a několik desítek let starou lahvičku s originálním fosforem společnosti Doxa. Minutová ručička tak dostane zcela nový nátěr. Hodinová je bohužel zlomená a odstraněním luminiscenční vrstvy by se pravděpodobně zcela rozpadla. Nový nátěr tedy může být pouze nepatrný, aby o sebe obě ručičky při chodu nezadrhly.
Jak se Faruk k hodinářství dostal, příběh tatínka sběratele Sběratelská vášeň se většinou dědí po otci. To jako syn vášnivého sběratele splachovátek s jednou z největších sbírek v ČR mohu potvrdit. Tatínek Faruka Mahrezi nebyl sběratel. Alespoň ne od malička. Rozený Tunisan se dal na úspěšnou diplomatickou dráhu. V roce 1956, v bouřlivé mezinárodní politické situaci, když byla Francie nucena uznat tehdy francouzský protektorát (od roku 1881) ze nezávislý stát, byl Mohamed Mahrezi u toho. O vznik republiky se velkou měrou zasloužil vedle pozdějšího prezidenta země Habíba Burgiby jehož se stal mluvčím a později diplomatem ve službách Tuniska v několika zemích. Právě první muž země mu za zásluhy věnoval první hodinky „do sbírky“. Bylo to francouzské hodinky LIP s tuniskou vlajkou na ciferníku. Vyrobeno jich bylo jen přibližně 70 kusů. Paradoxně, až když o ně při jedné události Mahrezi přišel, probudila se v něm sběratelská vášeň. V diplomatických službách byly a stále jsou hodinky poměrně běžným dárkem. Sbírka se tedy rozrůstala o další unikáty v čele s IWC, Rolex, Omega, Cartier nebo JeagerLeCoultre – ATMOS a mnoha dalšími. Desetiletý Faruk vnímal tatínkovu sbírku po svém. Byla mu především zajímavým materiálem k zevrubnému prozkoumání. Dnes Mahrezi junior s úsměvem přiznává, že jeho první na černo prováděné hodinářské pokusy řada tatínkových unikátů nepřežila. Nicméně vášeň pro tikající strojky byla zaseta. K příběhu hodinek Doxa, který právě čtete se pak v životě Faruka Mahrezi váže jedna „náhoda“. Když končil výuční obor, byl jeho závěrečnou prací právě kompletní servis náramkových hodinek značky Doxa S.A.. Stať pochopitelně pojednávala o trochu odlišném, mladším a relativně rozšířeném strojku 11 ½ cal. 380 (fakticky strojek FEF 380).
Po desetiletích zase chodí
Po mnoha hodinách práce je strojek opět kompletní. Teď se ukáže, jestli budu hodinky ještě někdy nosit na ruce. Fakt, že jsou součástky vyčištěné, podložené a opět pohromadě, totiž neznamená, že to celé bude fungovat. Sestava putuje na takzvaný časový komparátor, který (stručně řečeno) zkouší jak moc se budou hodinky předcházet nebo zpožďovat.
Cibule na ruku nepatří.
Například „norma“ pro nejrozšířenější hodinové strojky ETA je do 15 sekund na den. Po sedmdesáti pěti letech od výroby, několika vyměněných nepůvodních dílech, tunách asfaltu a s obroušenou hřídelkou setrvačky, ukazují Doxy teoretické zpoždění 70 sekund na den. To vůbec není špatný výsledek. Kulhání, což je parametr přímo závislý na poloze popudného kamene k vidličce kotvy, je zcela mimo normu. Místo maximální jedné milisekundy ukazuje komparátor v nejlepším případě 2,6 ms. Nicméně hodinky jdou a jak se později ukáže v praxi, fungují celé dny velmi přesně.
Kontrola správnosti chodu na časovém komparátoru. První číslo udává, o kolik se budou hodinky zpožďovat nebo předcházet za den (displej ukazuje 4 s/d). Hodnota 1,9 ms vyjadřuje kulhání stroje. Ideálně by měla být do jedné milisekundy. Vkládání improvizované podložky z hodinek PRIM.
Časový komparátor proměřuje sestavu v různých polohách odpovídajících tomu, jak jsou hodinky běžně nošeny. Korunkou dolů, jako při chůzi a ve stoje, ciferníkem nahoru, jako když leží na poličce. Otestovat je nutné všechny možné polohy, protože mechanický strojek a gravitace mají své zákony, kterými se jednotlivé součástky v různých polohách ovlivňují. Člověk si to ani neuvědomí.
Když si například někteří zákazníci nechávají předělávat hodinky typu cibule na náramkové, Mahrezi jim to rozmlouvá. „Mechanismus kapesních hodinek je uzpůsoben pro chod s korunkou směrem vzhůru, pro nošení v kapse. Na ruce je však většinu času korunka vodorovně, korunkou směrem k zemi. Hřídel setrvačky je tak v jiné poloze než konstruktér zamýšlel a chod stroje není správný. Pokud pak navíc nejsou hodinky servisovány, může u některých typů uložení dojít i k zásadnímu opotřebení,“ vysvětluje hodinář. „Na ruce jsou hodinky navíc vystaveny většímu riziku nárazu než v kapsičce u vesty a to nemusí ustát neodpružená setrvačka.“
Zdeněk Rott a Faruk Mahrezi, majitelé Hodinářství Vyšehrad. Zatímco Rott se věnuje opravám velkých hodin, Mahrezi se specializuje na náramkové hodiny. Zároveň v jejich obchodě najdete v prodeji i současné vybrané značky z celého světa.
Zda budou hodinky fungovat i dlouhodobě, pak řemeslník kontroluje na cyklomatu. To je, zjednodušeně řečeno, kolotoč pro hodinky, který otáčením podle několika os nejméně týden simuluje pravidelné nošení na ruce. Pokud hodinky obstojí a parametry naměřené na komparátoru se neliší od skutečnosti, mohou se hodinky vrátit k majiteli.
Moje Doxy ležely v šuplíku už od začátku osmdesátých let. Po poslední „opravě“ už zřejmě kvůli opotřebení příliš nefungovaly. Dnes, po téměř čtyřiceti letech, opět běží.
HODINÁŘ A PEDAGOG Jaromír Ondráček. Minulý týden v Jihlavě testoval půlmilionové hodinky italského námořnictva s korunkou typicky chráněnou speciálním můstkem. Foto: Jiří Varhaník
Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
Řekne–li se jemný mechanik, leckdo by asi nevěděl, že je pod tím ukryt obor hodinář. Jaromír Ondráček od roku 1983 učí nové adepty tohoto řemesla na známé hodinářské škole, která bývala v Polné, po roce 1997 se pak přestěhovala do Jihlavy.
Z ulice Karoliny Světlé se hodináři časem stěhovali „na zámeček“ do Telečské. Příští rok se mají stěhovat znovu, výuka přejde pod „průmyslovku“ a přemístí se na Polenskou. Posledních dvacet let ovšem obor zápasí se stále se snižujícím zájmem žáků z devátých tříd.
O zdejší hodinářské škole prý spousta Jihlaváků nemá ani tušení. Přitom je poslední, která v Čechách zbyla ze tří původních, a hodinářská škola není ani na Slovensku, ze kterého se do Jihlavy už zase sem tam nějaký žák hlásí.
Quartzky a pendlovky
Ačkoli má před svým jménem titul PhDr., ze všeho nejdříve byl Jaromír Ondráček (* 1960) hodinářem. Jako kluk z jihočeské vesnice Horní Meziříčko prodělal chorobu, která ho vyřadila z možnosti stát se tesařem, jako byl jeho tatínek. Kvůli nemocné noze se hledalo něco jiného.
„Protože za socialismu se na střední školu nedostal každý, pro velký počet uchazečů jsem se nedostal na maturitní obor,“ vzpomíná. Počítače ještě nebyly a jeden příbuzný byl hodinář… To rozhodlo.
Už po několika měsících na polenském učilišti zjistil, že ho obor baví a že mu to jde. Naučil se něco, co neuměl nikdo v jeho okolí. Posléze si jej vyhlédli jako nástupce do řad kantorů, a tak pět let jezdil po práci z Jindřichova Hradce do Českých Budějovic na večerní průmyslovku. Aby mohl učit, doplnil si později i pedagogické studium a rigorosum.
Polná byla tehdy tradičním učilištěm. Už od roku 1954 se tu učili hodináři pro výrobní družstva. Hodináři ve Šternberku a v Novém Městě nad Metují se zase školili spíše pro fabriky a v Praze pro tehdejší podnik Klenoty.
„V polovině šedesátých let měla polenská škola devadesát hodinářů v ročníku,“ vzpomíná Ondráček. Krize sedmdesátých let s nástupem quartzových hodinek ale nastartovala ústup oboru ze slávy.
Ze začátku byly „digitálky“ přijímány s rozpaky: „Hodináři byli zvyklí na to své, mechanické. Pak to ale někteří přijali s nadšením, protože nemuseli mnoho umět, stačilo jen měnit baterky,“ vysvětluje Ondráček. Klasické řemeslo, které učilo opravit i kapesní cibule a pendlovky po dědečkovi, začalo zmírat.
„Nevěděli jsme tehdy přesně, co učit, jestli se hodináři nemají specializovat a rozdělit na dvě větve,“ popisuje pedagog. S rokem 1989 pak na český trh vtrhly asijské hodinky, skončil monopol RVHP s Primkami a hodinkami z NDR a Sovětského svazu.
Je zase co učit
Devadesáté roky, to bylo skoro sto procent hodinek na baterku. Mechanické ručkové hodinky jsou ale dnes naplno zpátky a na hodinářské škole v Jihlavě je zase jasno, co učit. V předmětu hodinové stroje se novopečení hodináři učí, jak strojky fungují, v technologii se seznamují s postupy oprav, ve strojírenské technologii s materiály.
Nejzásadnější je ale odborný výcvik. „Při výuce nic nediktuji do sešitů. S kolegyní mistrovou postupně vytváříme vlastní učebnice s hodinářskými pojmy v angličtině, oficiálně registrované Národní knihovnou v Praze,“ říká pedagog. Za tím účelem založil i vydavatelskou živnost.
I moderní hodinařina prý stále vyžaduje trpělivost a zručnost. Brýle tu nejsou na závadu, ale technické myšlení je nezbytnost. „Když k nám přijde někdo, kdo má problém sestavit si židli z IKEA, tak nemůže spravovat hodinky,“ usmívá se Ondráček.
Hodně důležitá je prý vytrvalost. Někdy je totiž největší problém přijít na to, proč to vlastně nefunguje: „Někdy jsou to záhady… Hodinky mohou být třeba jen špinavé, jsou v nich vyschlé oleje a potřebují generálku. To se potom musí rozebrat do šroubku…“
Velký zájem je o jednoroční hodinářské kurzy pro dospělé, které jihlavská škola pravidelně otevírá. Fandové do hodin, sběratelé i podnikatelé čekají i tři roky, než na ně přijde řada.
Z devátých tříd se ale do letošního „prváku“ přihlásili jen čtyři budoucí hodináři. „Přitom eviduji více než deset hodinářství po celé republice, kde by přijali šikovného hodináře,“ krčí rameny Ondráček. Netají se rozčarováním z toho, že společnost chce mít spousty středoškoláků a vysokoškoláků, a školy (placené podle počtu žáků) pak berou na maturitní obory skoro každého.
Hodinářské Everesty
Dnešní hodinařina ale podle Ondráčka otevírá velké možnosti: „Jedním z vrcholů je dostat se do značkového servisu, kde se chytne dost našich nejšikovnějších lidí. Tam člověk pod odborným vedením dozrává, pošlou ho na školení třeba do Vídně, do Ženevy... Třeba Jenda Kováčik z Polné je dnes v servisu Carollinum v pražské Pařížské ulici jedním ze čtyř či pěti specialisků, kteří v Česku umí certifikovaně opravit Rolexky. Pavel Molák z Kamenice u Jihlavy šéfuje šesti hodinářům v pražském hodinářství Dušák a dělá naší škole externího konzultanta. Václav Loužil z Úsobí pracuje v Brně u Hanáků a při posledním testování byl vyhodnocen jako druhý nejlepší hodinář v celosvětové síti servisů značky Omega...“
Dalším vrcholem je „udělat se pro sebe“ a vymýšlet něco svého. „Máme třeba absolventy Luďka Seryna nebo Martina Brože, a ti už dnes v Praze dělají svoje hodinky, vlastní designy, a prodávají je za statisíce, občas možná i za miliony, zákazníkům, kteří nechtějí sériovou výrobu…,“ popisuje Ondráček.
Také v prestižním pražském hodinářství, které vede Mistr hodinář Bechyně (jeden z prvních absolventů polenského učiliště) a kde se prodávají i Rolexky, má jihlavská škola svoji úspěšnou absolventku Lenku Hartovou - Zezulákovou z Fýdnavy. Doplnila si maturitu, zdokonalila se v angličtině a dnes zde rozděluje hodinářům práci a má na starosti styk se zahraničím.
Šikovní absolventi z Jihlavy se uplatnili i za hranicemi u špičkových značek. A jsou i další cesty – například zámky už nejsou mrtvými expozicemi, hodiny v jejich sálech chodí a někdo se o ně musí starat.
Hodinky dnes mohou být také investicí. Hodně se platí tradice a značka, ale také zpracování hraje podle J. Ondráčka obrovskou roli: „Dneska se třeba ti tzv. „soudruzi z NDR“ vrátili ke klasické hodinařině, jejich fabriky v Glashütte, které za socialismu zaměstnávaly tři tisíce lidí, jsou dnes víceméně skoupeny švýcarským průmyslem a produkují špičkové hodinky.“ Švýcarské hodinářství bylo krizí 2008 postiženo jen nepatrně a jeho dnešní tržby jsou na dvojnásobku předkrizového období.
Hodinky se draží i na aukcích. Také v rukou Jaromíra Ondráčka se pravidelně objevuje mechanická hodinková klasika, kterou můžete třeba ručit za hypotéku na dům.
„Ze specializovaného časopisu mi občas svěří pěkné hodinky k „testu“ a k sepsání názoru. Nedávno jsem vracel IWC annual calendar za 615 tisíc, loni jsem tu měl jedny za 4.040.000 Kč. Takové i mnohem dražší se v Čechách prodávají a jejich prodejci potřebují šikovné hodináře do servisů,“ vysvětluje Ondráček a pohrává si s mohutnými hodinkami italského námořnictva podle modelu z roku 1930. Přišly by prý bratru na půl milionu.
Dnes není problém pořídit si třeba elektronické potápěčské hodinky, které vám po vynoření a napojení na počítač ukážou v grafu, kde jste byl, v jaké hloubce a jaká tam byla zrovna teplota vody.
Jenže mechanická klasika je podle J. Ondráčka mnohem víc: „V tom je zakletá ta půltisíciletá tradice. Z oceli a mosazi uděláte věc, která vás přežije, a ty hodinky třeba někdo zdědí po vás. Láká mě, že si vezmete 200 let staré hodiny a dokážete je rozchodit, zatímco nejlepší mobil je za dva roky nepoužitelná vykopávka,“ usmívá se jihlavský hodinář a pedagog.
Diskuze k článku
in Fyzika
V tomto článku budeme diskutovat o různých příkladech gravitační energie k mechanické energii s podrobnými fakty.
Gravitační energie je potenciální energie uložená objektem, když se zvyšuje výška objektu od země. Zde budeme diskutovat o tom, jak se gravitační energie přeměňuje na mechanickou energii s následujícím seznamem příkladů: -
Vodní Turbíny
Mořská a říční voda má uloženou obrovskou potenciální energii, která se získává pro výrobu elektřiny pomocí vodních turbín.
Turbínové kolo;
Kredit: Pixabay
V závislosti na průtoku vody turbíny dohánějí otáčky a otáčejí se. Mechanická energie vzniká rotačním pohybem turbíny, která je dále generátorem přeměněna na elektrickou energii.
Přehrady
Přehrady uchovávají vodu mezi pevnými zdmi zvednutými do výšky. Jak výška je získána objemem vody uložené v přehradě, gravitační potenciální energie vody také eskaluje s výškou.
Říční přehrada;
Kredit: Pixabay
Při realizaci vody se potenciální energie převede na energii kinetickou a voda stéká dolů. Kombinace kinetické a potenciální energie je ekvivalentní mechanické energii. Tato kinetická energie vody může být vysledována k elektrické energii přeměnou na mechanickou energii pomocí turbín.
Sedimentární depozice
Gravitační energie spojená s vodou se přeměňuje na kinetickou energii, zatímco voda teče.
Sedimentární ukládání hornin; Kredit obrázku: Pixabay
Proud vody má dostatek potenciální energie na to, aby unesl sedimenty, které se pak ukládají v sedimentační pánvi, kde voda padá. Tyto sedimenty se ukládají nad sebou a tvoří usazené horniny.
Přečtěte si více o Je gravitační síla pozitivní nebo negativní: co, kdy, jak, několik faktů.
Fyzické aktivity
Zvíře má gravitační energii, která se při fyzických aktivitách, jako je lezení, skákání, chůze, jízda na kole, přeměňuje na mechanickou energii.
skákací míče
Každý objekt působí gravitační energie na Zemi a gravitační potenciál energie spojená s objektem stoupá s rostoucí výškou objektu nad zemí.
Basketball; Kredit obrázku: Pixabay
Když se míč zvedne ze země, získá určitou gravitační energii, která se změní na mechanickou energii, když míč začne poskakovat po jeho uvolnění z výšky.
Gravitron
Gravitron je stroj v zábavním parku, který pracuje na konceptech odstředivé síly a nulové gravitace.
Gravitron je urychlován vysokou rychlostí, že osoba stojící přes stěnu gravitronu nespadne ani při sejmutí podlahy pod ním. Zrychlením gravitronu se zvyšuje odstředivá síla působící na tělo a člověk nespadne.
Přečtěte si více o 19+ příklad mechanické energie k kinetické energii: podrobné vysvětlení.
Válec klouzání dolů po svahu
Jakýkoli kruhový předmět udržovaný na vrcholu svahu se skutálí dolů přeměna gravitační energie na mechanickou energie.
Lyžování; Kredit obrázku: Pixabay
Přečtěte si více o Gravitační síla je centrální síla: Proč, jak a podrobné vhledy.
Ruské kolo
Ke zvednutí závaží nahoru je potřeba velká síla gravitační energie stahuje závaží zrychleně dolů, takže gravitační energie se přeměňuje na mechanickou energii otáčející se kolem.
Trajektové kolo;
Kredit: Pixabay
Určitě jste si všimli, že při jízdě do výšky cítíte tlak na své tělo, sedíte v trajektovém kole a při jízdě z výšky zažíváte volný pád. Je to proto, že tělesná váha působí směrem dolů, zatímco zrychlení směřuje nahoru, což je v rozporu s tělesnou hmotností. Při jízdě dolů k zemi zrychlení i hmotnost směřují dolů, takže zažijete volný pád.
Houpačky
Dívka sedící na houpačkách má gravitační potenciální energii, protože hmota stoupá nad určitou výšku.
Houpačka; Kredit obrázku: Pixabay
Tento potenciální energie se přemění na kinetickou energie a mechanické energie, když se houpe.
Jízda z kopce
V prudším svahu vůz při jízdě ze svahu nabírá zrychlení. Gravitační energie získaná automobilem se přeměňuje na kinetickou a mechanickou energii, čímž nabírá rychlost.
Přečtěte si více o 14+ využití mechanické energie: Podrobné vysvětlení.
Slides
Snímky jsou povrchy bez tření nebo mají velmi malé tření, díky kterému může tělo snadno sklouznout dolů.
Skluzavky; Kredit obrázku: Pixabay
Když člověk stojí nad výškou, získává dodatečnou potenciální energii ve formě gravitační energie, která se při klouzání dolů přeměňuje na mechanickou energii.
Bowling
Bowlingová koule má zpočátku gravitační potenciální energii, když ji máme v ruce před hodem.
Kuželky; Kredit obrázku: Pixabay
Po dopadu na povrch gravitační energie se přemění na kinetickou energie, díky které se míč kutálí směrem k cíli, čímž se dramaticky spotřebovává mechanická energie.
Průtok řeky
Řeka uchovává gravitační energii, která se přeměňuje na mechanickou a kinetickou energii, zatímco proudí z jednoho místa na druhé.
River Flow; Kredit obrázku: Pixabay
Proud vody s sebou nese také usazeniny a nečistoty.
Přečtěte si více o 17+ Příklad mechanické energie k zářivé energii: Podrobné vysvětlení.
Vah
Váhy se používají k měření hmotnosti předmětů tak, že předmět je uložen v jedné nádobě a požadovaná hmotnost v druhé nádobě.
Gravitační energie získaná závažím se přeměňuje na mechanickou energii při udržování závaží na váze, která zamotává váhu.
Kohout kyvadlo
Toto kyvadlo se používá k detekci seismických aktivit. Jak vlny dopadnou na kyvadlo, začne se kyvadlo otáčet a spolu s ním i struna připevněná ke kyvadlu a struktura hodin se dává do pohybu, což má za následek akci kohoutů, jako by sbírali zrnka do zobáku.
Často kladené otázky
Co je to gravitační energie?
Jde o energetický zisk systému vlivem gravitace.
Jakýkoli objekt zvednutý nad výšku získává určitou potenciální energii nazývanou gravitační energie, která se rovná U=mgh. Čím větší je výška objektu nad zemí, tím větší bude jeho gravitační potenciální energie.
Co je mechanická energie?
Mechanická energie je energie generovaná při vykonávání nějaké práce.
Je to kombinace potenciálu a kinetické energie spojené s tělem, aby vykonávalo práci.
